V dnešním spíš fotočlánku zkusím popsat, jak jsme se vydali na výlet po stopách bunkrů 2. světové války, jejich vojáků, a pak také jejího konce. A také jaký pro mě byl letošní 8. květen - 66 let od konce 2. sv války.
Neboť historie byl skoro vždy můj koníček, a tak i dnes spoustu let po škole, se ráda dozvídám "novinky" a perličky, které obohatí mou sbírku. Jestliže, Vás historie vůbec nezajímá, vstupte bezostyšně dál, nebojte se, a koukněte alespoň na fotky, jelikož si myslím, že nekteré se opravdu povedly, bez ohledu na to, že mají vojenskou tématiku!
Ráno bylo odporné, deštivé, zamračené počasí a dokonce se uvažovalo o zrušení výletu. Ale radar sliboval brzké ustání deště, a vysvitnutí sluníčka. A tak se také stalo. Neváhali jsme - Já, Jirka, Radek a Jirka sedli do auta a vyrazili směr Opavsko, lépe řečeno Darkovičky na Hlučínsku. Přesně tam, kde u nás na severní Moravě probíhaly před 66 lety jedny z těch krutých bojů 2. světové války. Každoročně se zde konají nejrůznější vzpomínkové akce, a připomenutí nejen onoho konce války. A tak i my jsme vyrazili podívat se jak to v takovém bunkru - rozumějte na linii opevnění - vypadá.
Pro ty, které zajímá trocha historie jsem sepsala také pár postřehů z návštěvy:
Bunkry - tedy pěchotní sruby vyrostly jako houby po dešti v letech 1935 - 1938, kdy stavba jednoho netrvala ani měsíc. Z celkového areálu opevnění jsme navštívili celkem tři bunkry a docela mě i mrzí, že na ten čtvrtý v dohledu jsme již nezašli.
Na každém z nich je totiž krásně vidět jak jsou rozdílné. Například v stupni odolnosti, od II. po IV. stupeň - hlavním poznávacím znakem odolnosti, který zvenčí jen težko poznáme, byla síla stropu od 2 po 3 metry železobetonu. Jak jsem vypozorovala, ke každému z těch větších bunkrů patří také jeden či dva menší pozorovací úkryty pro několik vůjáků, zvané jako malé pěchotní sruby, označované pouze čísly.
Areál zahrnuje 3 hlavní bunkry nacházející se zrhuba půl kilometru od sebe, ty jenž jsou zachovány v nehavarijním stavu, a to MO S-18 Obora, který je krásně schovaný s od cesty nejde vůbec vidět, dále pak MO S-19 Alej, MO S-20 Orel. Zpřístupněný veřejnosti je zatím pouze jeden a to MO S-19 Alej. Pouze jeden na této linii rozcestí je v havarijním stavu. Areál opevnění pak skýtá ještě několik malých srubů a několik větších opevnění s názvy MO S-16 Rozcestí a MO S-24 - Signál. vetšina byla bohužel na konci války zničena odstřelováním, případně jim byly vytrhány pencéřové díly a konstrukce, které byly na celém srubu to nejcennější. Zmiňovaná MO S-19 Alej, byla v 90. letech opravena do původního stavu z roku 1938, včetně osazení novými pancéřovými střílami, a původními zbraněmi s protitankovou municí a několika kulomety. V roce 1988 byl tento srub otevřen veřejnosti.
Nyní je v rekonstrukci také pěchotní srub MO S-20 Orel, který měl jako jediný šachtu do podzemí, která měla spojovat podzemní chodbou také další části opevnění, které se však nedostavělo a tak němci před koncem války schodiště nechali odstřelit. Bunkr MO S-16 Rozcestí je ponechán ve zničeném rozbombardovaném stavu, jenž ukazuje jak sruby vypadaly před rekonstrukcí, je zárověň v nejžalostnějším stavu.
Abych také poukázala na to jaký byl vlastně rozdíl mezi velkým a malým srubem - samozřejmě kromě velikosti, se lišily také v konstrukci, a v počtu vojáků jenž se vešli dovnitř. Do malého srubu se vešlo zhruba 7-9 vojáků, kdežto do velkého srubu bylo napěchováno až 30 lidí, včetně výzbroje, munice, zásob k přežití. Malý srub měl úkol spíše pozorovací a měl hlásit blížící se nebezpečí. Ve velkém pak měli kanóny a munici pro ničení příchozího nepřítele.
Nic z tohoto článku není zkopírované, z jiných zdrojů, vše mám z vyprávění průvodce, případně z fotek umístěných ve srubu, který jsme navštívili.
Žádné komentáře:
Okomentovat